Je to pár dní, co jsme si v rámci výuky povídali o tom, jak je těžké žít s hendikepem a o tom, jak se k takovým lidem chovat s respektem. Naskytla se nám jedinečná příležitost si některé formy postižení vyzkoušet na vlastní kůži. Můžeme vám povědět, že povídat si o věcech je jedna věc, ale prožít si je, je tedy náramný rozdíl. Nakoukli jsme do života zrakově i sluchově postižených, poslepu jsme plnili několik úkolů. Nejhorší pro nás bylo projít temnou jeskyní, kde jsme neviděli na krok. Osahali jsme si spoustu hraček a hádali podle hmatu, co držíme v ruce. Zkusili jsme si i přečíst vzkaz napsaný Braillovým písmem, což pro nás bylo velmi těžké. O kus jednodušší bylo vyzkoušet si odezírat z úst a nakoupit si tak jízdenku do autobusu. S tím souvisí také to, že jsme do autobusu nastupovali pomocí bílé hole nebo najížděli plošinou s vozíkem. Vyzkoušeli jsme si také, jak těžké a zdlouhavé mají lidé na vozíčku pro nás tak obyčejné věci jako je praní prádla, sáhnutí do skříně pro šaty, nebo vyndání zubní pasty ze skříňky. Teď už víme, s čím vším musí lidé s hendikepem den co den bojovat a překonávat nástrahy pro nás tak běžného každodenního života. Obdivujeme je s respektem a fandíme každému, kdo se nevzdává.
3. B a paní učitelka Petra Kinclmanová