Je možné naučit se ve škole něco neobvyklého? Možná vás napadne: „Co neobvyklého může být na čtení, psaní, počítání či na jiných tradičních školních předmětech?“ My – čtvrťáci už kromě základních dovedností pochopitelně víme, kdo byl třeba Sámo, svatý Václav nebo Karel IV., čím dýchají ryby, kolik nohou mají pavouci i jaké nesbírat houby. Dokonce se už trochu vyznáme v mapách, umíme také napočítat do milionu.
Ale co když zatoužíme i po dalších dovednostech, které nás paní učitelka nenaučí? Jednoduchá odpověď. Zkusíme se učit vzájemně mezi sebou to, co běžně ve škole pochytit nelze, a přesto v tom někdo ze spolužáků vyniká. Víme, že naše spolužačka navštěvuje po škole kurzy italštiny, jiná slečna kromě češtiny ovládá i vietnamštinu. Jeden z nás se narodil na Ukrajině a může nás tedy seznámit se svým jazykem i tak zvláštním písmem, kterému se říká azbuka. Jiný zase propadl korejskému umění zvanému taekwondo a nemůže se dočkat, až nám předá alespoň základy korejštiny. Je libo poznat češtině podobnou slovenštinu? Není problém, naše spolužačka umí spoustu slovenských slov i frází. Do světa však nemusíme vyrazit jen za cizími jazyky, ale také prostřednictvím vlajek evropských států, které má v malíčku náš bezva kamarád. Strčí do kapsy i paní učitelku. To je tedy výzva. A pokud vás zajímají více zvířata než cizí jazyky, máme tu dvě „krasojezdkyně“, které si pro nás připravily obrázky částí koňského postroje i jejich názvy a překvapí nás například zajímavostí, kolik kostí má kůň.
Tohle všechno jsme si užili jedno školní dopoledne. Kdo chtěl, mohl celou dobu studovat cizí jazyk, věnovat se vlajkám či koňskému postroji, jiný chtěl naopak ochutnat od všeho kousek, a tak si prošel všechna stanoviště a navštívil všechny „lektory“. Přestali jsme na chvíli vnímat čas a užívali si naplno to, co vlastně nemusíme, ale chceme.
Třídní učitelka 4. B – Renata Prollová
